„Standardizovaný IQ test je komplexní nástroj, který poskytuje představu o úrovni některých duševních procesů jedince. Kromě celkového hodnocení inteligence v podobě číselného vyjádření IQ měří dílčí aspekty inteligence a nabízí tak pohled na silnější a slabší stránky jedince. Výstup proto může sloužit jako inspirace pro volbu kariéry či jako možný doklad kompetencí pro potencionálního zaměstnavatele,“ lákal v inzerátu Koraba. 

Byla jsem zvědavá, jaké mám IQ, a tak jsem se přihlásila. Podobně to vnímala i Petra Sucháčková. "Na událost o měření IQ jsem narazila na Facebooku a zajímalo mě, jak jsem na tom v porovnání s ostatními, chtěla jsem si změřit IQ nějakými oficiálními testy," řekla studentka.

Rozhodla jsem se tedy dobrovolně strávit tři hodiny sobotního odpoledne na Fakultě sociálních studií s dalšími deseti mladými lidmi. Jakmile jsem vešla do oné třídy, zarazilo mě, že jsme tam byly s Petrou jediné slečny. 'To mají kluci větší potřebu měřit si IQ?' přemítala jsem škodolibě. "Neřekl bych, teď tu sice je víc kluků, ale dopoledne zase přišlo více holek," upřesnil pak Koraba.

Existuje více testů, které měří inteligenční kvocient. Koraba si zvolil I-S-T 2000 R. Vyplňovali jsme v něm devět oddílů po dvaceti otázkách rozdělených do třech větších kategorií. První se zaměřovala na verbální dovednosti a obsahovala doplňování vět, tvorbu analogií a zobecňování. Druhá se zabývala prací s čísly a skládala se z početních úloh, číselných řad a operací s početními znaménky.

Třetí část pak zkoumala prostorovou představivost, do níž patřil výběr obrazců, a také úlohy s kostkami a maticemi. Kormě početní části jsme vybírali odpověď z šesti možností. Na vyplnění každého oddílu jsme měli stanovený přesný čas.

Tři, dva, jedna, začínáme

Čekáme na zahájení testu. Jsem nervózní, ale už to chci mít za sebou. "Je pravděpodobné, že nestihnete v časovém limitu odpovědět na všechny otázky," říká mezi posledními pokyny Koraba. Verbální část mi jde poměrně lehce. Hned v prvním oddílu se ale nechám rozhodit úlohou, ve které máme doplnit větu: 'Všechny noviny mají...' Jako jediná logická odpověď z nabídky vychází „nadpisy“. Noviny ale přece nemají nadpisy, nýbrž titulky, to prostě křížkovat nebudu, rozčiluji se v duchu. Celou část tak tak stíhám, ačkoliv u některých otázek si jistá nejsem.

Přichází na řadu numerická část. Procházím první početní úlohy a těší mě, že vypadají jednoduše. Čmárám si vedle na papír poznámky a mám pocit, že mi příklady vychází. Nestíhám sice poslední dvě úlohy, ale to nevadí. Doplňování číselných řad je o něco záludnější, ale nějak se s ním vypořádávám. Úlohy s početními znaménky mi sedí zase docela dobře.

Poslední část testu je tady. Doplňování obrazců ještě jde, ale úlohy s kostkami a maticemi jsou peklo. Máme nakreslenou kostku s různými symboly, která je pootočenou verzí jedné ze šesti dalších. Vůbec si nedokážu ty kostky v mysli otáčet, ztrácejí se mi dokonce jejich hrany. Jsem nešťastná a dost úloh tipuji.

Z poslední části mám špatný pocit, který mi kazí dojem z celého testu. Čekám, že mi přijde nelichotivý výsledek. Ne všichni jsou ale tak skleslí jako já. "Přišlo mi to docela lehké, hlavně ta matika. S prostorovou představivostí mám problém odjakživa, ale celkově z toho mám dobrý pocit," popisuje své dojmy Petra Sucháčková.

Napsat test je jedna věc, komunikovat druhá 

Po krátké přestávce přichází ještě jedna část. Rozdělíme se do dvou skupin, v nichž všichni dostaneme asi sedm lístečků s útržky informací. Nesmíme si je vzájemně ukázat, ale máme si je převyprávět a poskládat příběh, abychom byli schopni odpovědět na otázky: co se ztratilo, kdo je zloděj, jakým způsobem věc ukradl, kdo byl na večírku.

Když si navzájem předčítáme naše papírky, tápeme. Postavám Koraba přidělil záludná jména, ztratilo se více věcí, hned několik figur má zdánlivé motivy ke krádeži. Po čtvrthodině debatovaní stále nic moc nevíme a vymýšlíme překombinované teorie, kterým se Koraba směje. Nakonec zformulujeme naši hypotézu, která se ukáže jako pravdivá, ale je to spíš náhoda.

Sedneme si zpět na svá místa a Koraba nám rozdá papíry, kde si máme tipnout své IQ a IQ členů naší debatní skupiny. Rozhlížím se po devíti klucích a skoro si ani nepamatuji, kteří čtyři byli se mnou ve skupině. Soustředila jsem se spíš na rozluštění příběhu než na jejich tváře. Jak mám proboha odhadnout jejich IQ po pár minutách konverzace? To je bláznivé! Vyplním všem lehce nadprůměrné, ale připadá mi, že ta čísla postrádají jakoukoliv vypovídající hodnotu. 

Koraba vysvětluje, že ho nejvíc právě zajímá, jak lidé vnímají inteligenci u sebe a okolí. Tvrdí, že bývá pravidlem, že „hloupější“ lidé si myslí, že mají velké IQ, zatímco ti opravdu inteligentní se podceňují.

Rozcházíme se domů. Jsem naštvaná, že se mi ten test moc nepovedl a že mi za pár dní přijde potvrzení, že jsem hloupá. To je přesně to, co před zkouškami a státnicemi fakt potřebuji, mračím se. Nakonec nad tím přestanu přemýšlet, a když se o tři dny později dívám na výsledky, jsem už v klidu. Když je vidím, ani nevěřím svým očím. Vyšly o dost lépe než jsem čekala.

Tak dobře, že je to skoro až podezřelé.